Studie provedená na několika desítkách respondentů v americké Pensylvánii potvrdila to, co už vlastně všichni víme. Že skutečná láska bolí. Byly zkoumány fyzické projevy citové náklonnosti a specifické odpovědi v mozku. Respondenti byli podrobeni otázkám na milostné zkušenosti v souvislosti s intenzitou pociťované náklonosti ve vztahu k jednotlivým životním partnerům, které během svého života potkali. Byla pozorována korelace mezi mírou citové angažovanosti a mírou neurologické odpovědi z mozkových center, která se podílejí na prožitku bolesti.
Takže ano, pravá láska může opravdu bolet. Nepotřebujeme pochybné vědecké výsledky k tomu, abychom to zjistili. Stačí ji opravdu zažít. Zažili jste? A trpěli jste?
chlapeček a holčička
Méně citu, méně trápení
Jak že bylo to úsloví? Jen tři slova v srdci měj, miluj, trp a odpouštěj. Také jste si to navzájem s kamarádkami psaly jako děti a náctileté slečny do deníčků? Když se zamyslíme nad významem této po generace předávané zdánlivě nevinné básničky, vše nám zapadne do jasného vzorce. Všechny krásné příběhy světa o velké lásce tyto tři stádia obsahují. Zkuste si vzpomenout na kterýkoliv romantický film, u kterého probrečíte nejeden kapesníček. Je to tam.
muž a žena ležící
Dokázal by vás k slzám přimět například prodavač, který vám na kase markuje rohlíky za dvanáct korun celkem včetně DPH? Nebo kamarád, kterého vidíte třikrát do roka a na vánoce si pošlete roztomilou message přes facebook? Odpověď zní: Ne! Protože vám na těchto lidech v podstatě nijak moc nezáleží.
Proč se dobrovolně trápíme?
Protože svět bez citu by sice postrádal i veškerou bolest spojenou s možnou ztrátou a také veškerou lítost. Ale také by to byl svět bez nádherných příběhů o velkých láskách, které překonaly všechny nesnáze. A přes veškerá utrpení vytrvaly. A také proto, že bez těch momentů, kdy není všechno růžové, bychom nikdy nemohli poznat krásu toho, když všechno klape.