Přesně tak, dříve, či později si uvědomíme, že školní docházka je povinnost. Něco musíme, dnes a denně, bez ohledu na náladu a chuť. V tu chvíli zjistíme, že paní učitelka už není tak úžasná, protože zkouší a prověřuje vědomosti, zadává úkoly a žaluje. Ano, žaluje rodičům, že nejsme takoví, jako první den. Ale copak to jde, když nás vytrhli z dětského světa hraní a nařídili, že něco musíme.

centrum vědění

V průběhu školní docházky se smiřujeme s faktem, že jinak to nebude. Vymýšlíme, jak co obejít, jak vymyslet proč jsem se včera nemohl připravit, protože mi nebylo momentálně dobře. Přijdeme na spoustu fíglů, které platí nejen na rodiče, ale často i na kantory.

 Stačí se trochu rozkoukat a jsme na střední škole. Často ještě ani tady nemáme pojem o tom, jak by mělo probíhat naše vzdělání. Studujeme, řešíme první lásky a první trapné pokusy o seznámení. Profesoři začínají být nekompromisní a mají představu, že maturitu udělá každý. Připadáme si dospělí a maturitní ples nás jasně vyhodí na příčky dospěláků. Samotná maturitní zkouška je pouze třešničkou na dortu. Někdo má více štěstí, bohužel vždy se najde nějaký smolař, kterého čeká reparát.
učíme se odmala

A je tu vysoká škola. Tady už začíná být jasno. Už se formujeme, víme, co nás zajímá a konečně pochopíme, že vzdělání není pro rodiče, ale pro nás! Pochopíme, že to mysleli dobře nejenom oni, ale i profesoři na střední. Žijeme od zkouškového období do zkouškového období, od semestru, k semestru. Trápíme se, nespíme, učíme, proklínáme mozek, že po půlnoci nefunguje. Dokážeme najít energii a bakalářem nekončit. Dokážeme, že máme v sobě vyšší cíle a magistr je náš! Dojatí rodiče a prarodiče v promoční síni, naše emoce vypjaté na maximum. To snad není možné, v rukách diplom a otevřený svět před námi. Před jménem titul a v hlavě vysněné místo s vysněným platem. Realita? Mnohdy jiná, ale i přesto, učit se a vzdělávat má smysl!

Mohlo by se vám také líbit: