Když to pak přinesete domů, míním to dítě, ještě nic neumí a je to jen takový ukřičený balíček. Jen saje mateřské mléko a spí. Ovšem ne, že by to bylo bez starostí. Je třeba jej krmit, přebalovat a také sem tam navštívit lékaře.
Jak jde čas, dítě začíná vnímat svět kolem sebe, začne se smát, a to už je s ním veselejší. Jenže také začne zkoumat svět kolem sebe. Tím pádem je třeba zvýšené pozornosti a matka by se měla věnovat jen hlídání. Žádný mobil v ruce, ale ostříží pozornost, protože neštěstí číhá na malého drobka na každém rohu. Pak už bude pozdě naříkat a hledat chyby. Pokud dítě lozí po čtyřech, je to ještě jakž tak, ale jakmile začne chodit, měla by být dospělá osoba v plné pozornosti. V této době si již dítě bere samo hračky, zkouší, co a jak, vnímá svět kolem sebe a napodobuje dospělé. Každá sekunda je pro něj relativně nebezpečná. Dítě není možné uvázat za nohu a dělat si jinou práci. Tak to nefunguje.
Hračky se pak nakupují zběsile, jako by měl skončit jejich prodej a dítě pak neví co s nimi. Ale to už k tomu tak nějak patří. Na hračky se vyčlení krabice a řekne se dost. Pak se vyčlení ještě větší krabice se zákazem všem příbuzným cokoli dalšího prckovi kupovat. Nu a pak se vyčlení pokoj, pak druhý…
Kdyby si dítě nemělo s čím hrát, bylo by to velice smutné, ale ono si zábavu najde vždy. Pokud se dobře pamatuji, malému Bobši stačil panáček a ucho od hrníčku a jak si vyhrál. V dnešním světě jsou hračky ze všech možných materiálů, a hlavně hodně přeplácané barvami, aby to přitáhlo dětskou pozornost. Vydávají všelijaké zvuky, svítí a blikají, chodí a jezdí, prostě umí skoro všechno. A děti to samozřejmě zajímá a baví. Dopřejme jim toho v plné míře, protože až opustí ten svůj dětský svět, zbydou jen starosti a nic jiného. Takže jen ať si vyhrají do sytosti. Dokud to jde a dokud mohou.